Cestu lemují žlutavé lány náležející k místním farmám. V dálce lze vidět větrné elektrárny, na horizontu obrysy sopek, které jsou pro Nikaraguu tolik typické. Vedle aktivních vulkánů se rozprostírají nádherná jezera, oceány, ale i káva, prvotřídní cukrová třtina a rum. Tak lze stručně popsat Nikaraguu.
Ve srovnání se sousední Kostarikou a Panamou je Nikaragua vlivem diktátorského režimu více uzavřená přílivu mladých i starších Američanů, kteří se trvale nebo jen dočasně stěhují do Střední Ameriky. Oproti Panamě a Kostarice je v Nikaragui levněji a osobně jsme se přesvědčili, že také bezpečněji, pomineme-li nikaragujské hlavní město Managua. Turismus je v zemi navíc stále rozvinutý jen částečně, a tak se pro nás Nikaragua stala ideálním cílem.
V hlavním městě Managua se vzhledem k pověstné drobné kriminalitě nezdržujeme dlouho a vydáváme se co nejrychleji na sever: za kávou a k oceánu. Po necelých dvou hodinách cesty se ocitáme v Leónu, půvabném historickém městě. León Viejo (Starý León) se, ještě jako hlavní město Nikaraguy, kdysi rozkládal o 20 km východněji než León dnešní. Zničen byl na začátku 17. století několika zemětřeseními způsobenými výbuchem sopky.
V současném Leónu, postaveném po roce 1610, vznikla první univerzita ve Střední Americe a bylo zde i centrum revoluce. Město odjakživa soupeřilo o svou pozici s Granadou, dalším významným nikaragujským městem. Tato vzájemná rivalita vedla ke ompromisnímu řešení: hlavním městem se nakonec stala Managua. Charakteristickou atmosféru centra Leónu vytváří typická koloniální architektura: nádherné paláce a domy s malebnými atrii a dvory.
Leguána, či krevety?
Podél cesty postávají a posedávají kluci prodávající leguány. Zvířata nosí v ošatkách či je jen tak drží za ocas. „Chutná to jako kuře,“ popisuje místní mladík Silvio. Když se ptáme, jestli nejsou leguáni chránění, reaguje trochu překvapeně: „Fakt? Možná jo, hm, asi jo…“ Přesto se na trhu tito plazi prodávají zcela běžně. Na tržišti kupujeme i krevety, které si s přáteli chceme připravit k obědu. Snad delší procházka po rozpáleném městě či naše nepozornost u stánku a nedostatečná kontrola čerstvosti mořských plodů je příčinou strašlivého puchu, který se kuchyní vznáší, když krevety začínáme připravovat. Sám majitel hotýlku přichází zkontrolovat, zda je vše v pořádku, a se smíchem a rozhodným varováním nám tuto část menu rozmlouvá: „Jestli tohle sníte, umřete!“ Výtečná čerstvá ryba doplněná fazolemi s rýží a saláty pak vyhozené krevety zcela vynahradí.
Večer nás v baru překvapí zase číšnice – rum se objednává nikoli po panácích, ale zásadně po lahvích. Nejrozšířenější z místních rumů – Flor de Caña – je zkrátka až příliš levný na to, aby si člověk večer nedal s přáteli celou lahev.
Do hor za kávovými farmáři
Kolem pohraniční stráže projíždíme cestou stoupající tak ostře, že našemu autu chvílemi přestáváme důvěřovat. Můžeme ten kopec vůbec ještě vyjet? A co když uprostřed stoupání potkáme protijedoucí auto? Offroad s náhonem na všechna čtyři kola i na nejsilnější převod má tu a tam co dělat. Řidič celý zpocený je jen částečně schopen pozorovat kávové farmy rozeseté po divokých kopcích.
Takové je cestování za nejlepšími kávami Nikaraguy. O několik chvil později nás již s úsměvem a ironickými vtipy zdraví jeden z desítky nejlepších zdejších farmářů.
Navštěvujeme i tzv. beneficio – podnik na zpracování kávy. Jedno z nejmodernějších „beneficií“ vlastní významná nikaragujská kávová rodina Meirischů. Právě zde vstupujeme do zcela odlišného světa – mnohaletá zkušenost skloubená s precizním přístupem ke kávě, moderní technologie, diskuse nad posledními novinkami v globálním kávovém světě. Degustační místnost a ochutnávka řady skutečně excelentních vzorků.
Kofein a degustace těch nejlepších káv v nás vzbuzují až euforické stavy a my z beneficia odjíždíme zcela opojeni. Kávové farmy ve Střední Americe byly v posledních letech silně zasaženy chorobou roja – kávovou rzí, která způsobuje usychání kávovníků. Na listech keře kávovníku se nejprve objeví zrzavé tečky skutečně připomínající rez, načež rostlina později celá zšedne. Vznikají tak rozsáhlé zóny mrtvých kávovníků. Farmáři k situaci přistupují různě. Někteří začnou být zcela apatičtí, jiní naopak inovují, hledají odolnější odrůdy či systematicky vysazují nové kávovníky.
Znovuobjevený kaňon
Pokud vás zajímá něco docela jiného než káva, pak vězte, že Nikaragua je země zaslíbená surfařům a vyznavačům dobrodružného utování divokými krajinami. Dají se zde podniknout působivé treky na stále aktivní vulkány nebo do kaňonu Somoto.
Česká geologická služba v čele s geologem Petrem Kyclem v roce 2003 a 2004 v kaňonu Somoto spolu s místními kolegy mapovala potenciální nebezpečí spojené se sopečnou činností a s rizikem bleskových záplav. V kaňonu s nejvyšším bodem až 180 metrů vysoký, stoupla v roce 1998 během hurikánu Mitch hladina řeky Rio Coco naráz téměř o 20 metrů. Ohromné množství vody valící se kaňonem, který má často šířku jen několika desítek metrů, tehdy zcela zničilo původní vesnici v těsné blízkosti koryta řeky.
Geologové půvabný kaňon v rámci rozvojové pomoci zdokumentovali, a tak jej prakticky objevili pro veřejnost. Díky publicitě, kterou zprávy geologického týmu přinesly, se kaňon stal zcela novým turistickým cílem, což podnítilo vznik řady služeb a dalšího rozvoje celého okolí. Z města Somoto tak lze pohodlně vyrazit na půldenní výlet za objevováním dalších fantastických přírodních scenerií.