„Proč žijete zrovna u nás?“ ptá se mě místní sedmdesátiletá rodačka s pusou roztaženou do širokého úsměvu. „Protože jsme zde v zajetí nádherné přírody a hlavně nadšení z toho, jak jste nás tu přijali,“ odpovídám rovněž s úsměvem od ucha k uchu, načež se mi dostává od sousedky objetí, až mi praskají žebra, a veselé „muchisimas grácias“.
Concepción je vesnička o pěti tisících obyvatel nacházející se víceméně ve středu země, kousek od Medellínu, druhého největšího města Kolumbie. Každého na první pohled uhrane. Její srdeční, hluboce věřící a pracovití obyvatelé mají být na co hrdí. Jejich nejvýznamnějším rodákem je ayacuchský hrdina, původce kolumbijské nezávislosti, generál Córdova. Vesnice je obklopená překrásnými horami, jejichž pastviny střídá džungle. Naprosto výjimečná je však i neuvěřitelná zachovalost koloniálních uliček a autentičnost místního způsobu života.
Horská džungle je tu na každém rohu. Paisas, neboli obyvatelé této oblasti, ji přijali jako součást svého života a ponechávají ji, pokud je to možné, i ve svých zahradách. V zajetí tohoto magického světa si žijí své naplněné životy a kochají se roztodivnými papoušky, pestrobarevnými ptáčky, ještěrkami, opossumy, škorpiony a zmijemi mapaná. To vše navíc doplňuje po předcích zděděná srdečnost, pokora a jemný objímající humor.
Měsíce jsem potkával pravidelně místního osmdesátiletého vesničana a na můj pozdrav odpovídal vždy spíš neutrálně až netečně. Jednoho dne jsem šel místo ve vypraných kalhotách a čistém tričku v roztržených džínách, umazané košili a s kloboukem, který potřeboval vyčistit už před mnoha lety. Farmář ke mně v tu chvíli rázně přišel, změřil si mě veselým pohledem a dodal: „Koukám, že už je z tebe vopravdovej montesíno!“ Typický laskavý a upřímný humor místních kovbojů naštěstí nepoznamenaný ukrutnými masakry, jež zde před pouhými patnácti roky způsobili ultrapravicoví Paramilitares.
Tehdy za údajnou spolupráci s konkurenčními partyzány zavraždili na sto dvacet dobrotivých vesničanů, včetně tehdejšího starosty. Jejich ostatky dnes spočívají na místním hřbitůvku. Obdivuhodné je, že nikdo nenaříká a nestěžuje si. Všichni v sobě nosí tichou a bolestnou vzpomínku, ale navenek dělají vše proto, aby se cítili šťastně a spokojeně.
Tamní montesínos (horalé) žijí stejným životním stylem jako jejich předci před 246 lety, kdy obec oficiálně vznikla. Stará forma kastilské španělštiny, konzervativní život několika rozsáhlých rozvětvených sedláckých rodů, tradiční domácí produkce třtinového cukru, býčků a krav na maso a úzkostlivé zachovávání tradic. To vše dělá z místa nedotčeného turisty a pokrokem (až na pár motorek a místního veterináře) ojedinělý a skvostný ráj.