3 bílky, 9 rovných lžic cukru písku či jemného krystalu (nesmí to být práškový cukr) ¼ litru smetany na šlehání
Bílky se ušlehají do sněhu, přidá se cukr a ještě znovu se šlehá, až sníh pevně drží a neroztéká se. Na plech se položí obyčejný bílý nepomaštěný papír (já používám papíry do psacího stroje). Lžičkou tvořím pusinky a pokládám je rovnou na suchý papír. Na tenhle moučník jich dělám vždycky jen několik výstavních a jinak sníh navrstvím v plátech, abych měla míň práce. Ono je to totiž fuk.
Plech dám do vyhřáté trouby na malou teplotu a tu ještě za chvíli uberu na vůbec nejmenší míru, takže pusinky
Když mají hosté z moučníků na výběr, většina jich sáhne po tomhle. Je zkrátka báječný, jeden z nejlepších! Náš host, Belgičan Alain, mi to potvrdil, když k nám přišel s přáteli na oběd, všichni překypovali nadšením vlastně jenom suším, ale zato hodně dlouho – jednu várku až dvě hodiny. Pusinky mají sice být bílé, ale když je v troubě zapomenete a jsou trošku béžové, nevadí. Hotové je z papíru většinou krásně sundáte, pokud by však přece nechtěly dolů, stačí potřít druhou stranu papíru vlhkým hadříkem.
Upečený pusinkový výtvor nahňácejte do misky ve vrstvách proložených šlehačkou. Pozor! Nesladit! Pusinky to osladí dostatečně. Pusinky vždy pokapejte silným kávovým extraktem. Poslední vrstvu šlehačky pak ozdobíte tím, že na ni posadíte ty výstavní pusinky. Hotová miska se dá vychladit do ledničky, ale ne do mrazáku. Podává se zásadně s černou kávou, protože bez ní by to bylo jen půl radosti.
Jakmile se mi nashromáždí bílky, dělám si pusinky do zásoby. V krabici vydrží neomezeně dlouho, nic se jim nestane a kávový zázrak je vždy po ruce.
Když mají hosté z moučníků na výběr, většina jich sáhne po tomhle. Je zkrátka báječný, jeden z nejlepších! Náš host, Belgičan Alain, mi to potvrdil, když k nám přišel s přáteli na oběd, všichni překypovali nadšením nad krásou Prahy, mluvili jeden přes druhého, ale při kávových pusinkách se kolem stolu rozhostilo nábožné ticho. „Co na vás v Praze zapůsobilo nejvíc?“ položila jsem obligátní pitomou otázku. Přemýšleli. Pak se umělecky založený Alain zatvářil až zasněně a pomalu prohlásil: „Kdybych, v tomhle okamžiku, byl upřímný, řekl bych, že tenhle moučník.“
V naší rodině se po generace dědily recepty na dobrá jídla. Pokud vím, sbírala je má prababička i babička. Maminka si je zapisovala do knihy, které říkala „desetitisícová“, protože by ji neprodala ani za deset tisíc. Tento recept je můj, částečně jsem ho však ukradla.
Recept je z Rodinné kuchařky, díl druhý Sladká jídla, 1988.