„Kavárna je jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému. Je místem, kde může host za poměrně malý obnos dlouhé hodiny sedět, diskutovat, psát, hrát karty, dostávat poštu a především si tu může pročítat neomezené množství novin a časopisů,“ tak popsal atmosféru kaváren na počátku 20. století rakouský spisovatel Stefan Zweig.
Kavárny bývaly otevřeným a liberálním prostorem tolerujícím vedle sebe odlišné, často i protichůdné názory. Tvořily neodmyslitelnou součást společenského života. Internacionální prostředí pražských kaváren spojovalo nejen českou a německou kulturu. Právě kavárna Arco představovala, snad více než kterákoli jiná kavárna, mezinárodní intelektuální a kulturní centrum dobového dění. Bez ostychu ji můžeme zařadit mezi místa, jež se stala symbolem zlaté kavárenské éry počátku 20. století.
Arco založil v roce 1907 kavárník Josef Suchánek. Na pražské kavárenské scéně v té době nebyl žádným nováčkem. Působil v proslulé Unionce v Národní ulici i nedaleké kavárně Metropol na Václavském náměstí. Arco, situovaná naproti dnešnímu Masarykovu nádraží do rohového domu na křižovatce ulic Dlážděné a Hybernské, byla vrcholem jeho kavárnické dráhy.
Interiér i vybavení kavárny byly navrženy ve vídeňském stylu slavným českým průkopnickým architektem a designérem Janem Kotěrou. Ústřední místnost kavárny byla podle dobového vkusu členěna kójemi, které návštěvníkům kavárny umožňovaly soukromí. Místnosti pak dominoval velký kulatý dřevěný stůl, u nějž se často odehrávaly živé diskuse. Na hlavní místnost navazoval pokoj s biliárem a čítárna zásobená velkým množstvím cizojazyčných i tuzemských, především uměleckých, periodik. Interiér Arca ze všeho nejvíce připomínal studovnu. Právě proto se nejspíš stalo oblíbeným útočištěm osobností dobové intelektuální scény.
Nemravy netolerujeme
Duch kavárny Arco souzněl s kosmopolitním charakterem Prahy počátku 20. století. Setkávali se zde v dialogu čeští literáti i výtvarní umělci, jako například Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Antonín Procházka, s německy mluvící literární scénou zastoupenou Franzem Werflem, Egonem Erwinem Kischem či novinářem Karlem Krausem, který místní osazenstvo začal nazývat Arconauty s odkazem na posádku bájné lodi Argó. Mezi kulturní výkvět často zavítali i cestující, krátící si čekání na další vlakový spoj odjíždějící z Masa- rykova nádraží, i úředníci z nedaleké burzy. Je zřejmé, že kavárna Arco hostila pestrou společnost.
Ilustrují to paměti česko-židovského spisovatele a novináře Alfreda Fuchse, ve kterých píše, že každá skupina návštěvníků měla svůj stálý stůl, nesoucí příznačné jméno ‒ např. stůl pánů pragmatiků, stůl pánů konstruktivistů nebo stůl pánů básníků. Na pohodlí všech hostů své kavárny Josef Suchánek důsledně dbal, nečinil to však ústupky, nýbrž zavedením pevných pořádků v kavárně, které zajistily příjemné prostředí pro všechny. Pohled Josefa Suchánka na kavárenskou kulturu byl nesmlouvavý, dobře to ilustruje spis Rady a pokyny pro válečné a poválečné „kvaltovní“ zbohatlíky a jiné nemravy, v němž do 23 bodů shrnuje pravidla slušného chování návštěvníka kavárny.
Až do první světové války kavárna Arco vzkvétala. Okruh návštěvníků se rozrůstal, obměňoval a panoval tu pravý kavárenský ruch. Přirozený běh kavárny narušila až v roce 1914 první světová válka, kdy se nejenže změnilo společenské klima, ale mnozí členové osazenstva museli narukovat. Již před válkou v Arcu panovaly pacifistické nálady, zvláště během války se kavárna stávala útočištěm válečných odpůrců.
Po válce začala kavárna pozvolna upadat. Smrtí Josefa Suchánka v roce 1929 jako by skončil také život Arca.
Lesk a slávu předválečné éry se kavárně již nikdy nepodařilo navrátit. Dnes Arco patří pod správu Zařízení služeb pro ministerstvo vnitra a dál funguje jako restaurace. Dávného genia loci by tu člověk hledal marně.