Byl jednou jeden etiopský pastevec koz, který delší čas pozoroval své stádo spásající keře s červenými plody. Zvířata totiž poté bývala nebývale čilá a bujná. Proto také ochutnal a okamžitě pocítil silný příliv energie. Později se o své tajemství podělil s mnichy, kteří následně začali z kávových bobulí vařit nápoj pomáhající zahánět únavu při nekonečných nočních modlitbách. Přesně tohle říká jedna z legend o původu jednoho z nejoblíbenějších nápojů na světě. Dnes etiopská káva pomáhá odstraňovat staleté předsudky a vrací do života postižené děti.
Před malým, namodro natřeným domkem probíhá velké vítání. Ženy, muži i děti se zdraví a objímají, jejich tváře jsou ozářené a odevšad se ozývá smích. Krátce nato už usedají na připravené židle a lavice, paní domu pak na malou, ovšem veledůležitou stoličku. Právě ta je totiž určena hostitelce, která pro všechny pozvané připravuje kávový obřad. Však už se také z velké kameninové konvice stojící na žhavém dřevěném uhlí pěkně kouří. Slavnostní setkání pořádané vždy jednou za měsíc může začít.
Vymítání pověr
Jedna z žen se ujme slova a vyzývá všechny přítomné, aby se nebáli a nestyděli říci vlastní názor a hlavně aby se bez obav svěřili se vším, co je trápí. Hlavně pak s projevy diskriminace, se kterými se setkali za uplynulých třicet dní. „Většina vesničanů je přesvědčena, že epilepsie je dílem ďábla a dítě epileptik je posedlé zlými duchy. Proto se od nich drží co nejdále, bojí se totiž, že by na ně mohl ďábel přeskočit nebo je uhranout,“ vypráví své zkušenosti matka mladé epileptičky.
Předsudky jsou, zejména pak na etiopském venkově, stále všudypřítomné. Díky kávovým obřadům, kterých se účastní i právníci či policisté a nechybí na nich ani největší autority v obci včetně kněží, se nicméně názory obyvatel na osoby s různým postižením mění. Lidí, podle kterých by například slepé děti neměly vůbec opouštět dům, či dokonce pro ně určené špinavé a nehostinné pokoje připomínající spíše vězeňské kobky, postupně ubývá.
„Také jsem těmhle pověrám věřila, ale pak jsem na vlastní oči viděla, jak léky jednomu postiženému dítěti epileptikovi pomohly a jak se jeho stav postupně zlepšoval. Je stejný jako já, jako ty, žádné nadpřirozené síly ho neovládají.“
„Podobných názorů je opravdu méně. Musíme se takto scházet dál a vše si vyříkat. A hlavně přesvědčit,“ přidává se matka chlapce, který se pohybuje jen o berlích. Setkání sousedů se účastní i se svou maminkou, aby i ostatní viděli, že v něm žádný ďábel nesídlí. „Také jsem těmhle pověrám věřila, ale pak jsem na vlastní oči viděla, jak léky jednomu postiženému dítěti epileptikovi pomohly a jak se jeho stav postupně zlepšoval. Je stejný jako já, jako ty, žádné nadpřirozené síly ho neovládají,“ přidává se další žena a její okolí přitakává.
Diskuse však pokračuje a každý dostává šálek kávy, která se právě dovařila. Její vůně prostupuje celým prostranstvím a k tomu ji ještě umocňují různé vonné esence, jež paní domu nasypala na žhavé uhlíky. „Rozhodla jsem se pořádat kávové obřady, protože sama mám postiženého chlapce. Proto jsem také přijala nabídku pomoci od organizace Light for the World, která mi pomohla se synovou léčbou. Platila mu léky a díky ní jsme opravdu začali žít. Tak jsem si řekla, že je řada na mně, a proto už dva roky organizuji setkání, která naši komunitu mění k lepšímu,“ vysvětluje šestadvacetiletá Bogalech Chifa.
Právě černá káva, jejíž pravlastí je mimochodem právě Etiopie, je v této zemi vskutku nejrozšířenějším nápojem a automaticky jí dostanete při každé návštěvě. Kromě toho, že povzbuzuje srdeční činnost, přispívá i k nastolení co možná nejpřátelštější atmosféry. V tomto případě i boří zakořeněné předsudky.
Zázrak s vůní zázvoru
Kousek od našeho „kávového“ shromáždění si několik chlapců a děvčat hraje na plácku před jednou z chatrčí. Soutěží o to, kdo bude nejrychlejší, a ze všech stran je slyšet povzbuzování, radostný křik i smích. Pod košatým mangovníkem se spolu s ostatními prohání i šestiletá Yenenesh, která se prakticky neustále drží za ruku s o rok starší kamarádkou. Při pohledu na její rozzářenou tvář se tak ani nechce věřit, co všechno už zažila. Brzy po narození přišla o matku, otce už neměla a navíc v necelých třech letech oslepla.
V Etiopii je totiž stále rozšířeným zvykem nepouštět postižené děti vůbec ven z domu, aby je jiní neviděli, protože věří, že jde o ďáblovo dílo.
U nás, v etiopské ortodoxní církvi je populární tradice nařezávání obočí. U Yenenesh se však tento rituál nepovedl, obě oči se jí silně zanítily a ona přestala vidět,“ vysvětluje její otčím. Tehdy se také poprvé setkala s o rok starší Suzi, dcerou sousedů. Měla štěstí, v Etiopii je totiž stále rozšířeným zvykem nepouštět postižené děti vůbec ven z domu, aby je jiní neviděli, protože věří, že jde o ďáblovo dílo. Obě dívky od té doby vyrůstaly spolu, jejich hry ale byly velmi omezené. Malá Yenenesh si přesto Suzi, vlastně jedinou kamarádku, zamilovala, přestože ji nikdy neviděla. Krátce po pátých narozeninách se stal zázrak. A to i díky kávovému obřadu, kterého se její náhradní rodiče zúčastnili. Nešťastný osud přítomné tak zaujal, že o něm informovali jednu z humanitárních organizací, a ta dívce poslala peníze na nákladnou operaci očí.
„Když jsem byla slepá, hrozně jsem se styděla. Ostatní se mi posmívali a nadávali, až na Suzi. Cítila jsem se zahanbeně. Když mi ale doktoři vrátili zrak, bylo to skvělé. Všechno jsem viděla a i děti mi najednou začaly říkat, jak jsem krásná,“ odpovídá stydlivě, zatímco doslova drtí ruku své nejlepší kamarádky. Suzi ji uklidňuje a několikrát políbí. Kamarádky na život a na smrt, které si už plánují i společnou budoucnost. „Chceme učit,“ zvolají společně a odběhnou. Mezitím dnešní kávový obřad končí a všichni se už těší na další, na který prý zase přijde o něco více rodičů se svými postiženými dětmi.
Autor je zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu.
Článek vyšel v Kavárenských novinách č. 3/2014.