Nedávno jsem se na dětském hřišti zaposlouchala do debaty několika maminek předškoláků, které si povídaly o kroužcích. Porovnávaly své zkušenosti z karate, fotbalu a cvičení v Sokole. A pak přišla ta otázka, mířená na mě: „A kam chodí ten váš?“ Byla to pro mě trapná chvíle. „Ten náš“ totiž po školce nechodí nikam, přestože je mu už šest. Ne že by trávil dětství zavřený doma, ale nechodí ani na angličtinu, ani trénovat fotbal, ani na plavecký výcvik, do výtvarné dílničky, na zpíváníčko, na cvičeníčko, ani na žádné jiné „íčko“.
Když můj syn přijde ze školky, zabývá se tím, čemu se v pedagogické hantýrce říká „volná hra“. A rozhodně nezahálí. Když je venku ošklivo, vyrábí roboty z ruliček od toaleťáku, prohlíží si časopisy, pomáhá s pečením či poslouchá pohádky z desek a staví si u toho ze stavebnice. Když je hezky, jezdí na kole, běhá po zahradě, staví si s tříletou sestrou domeček ze starých přepravek nebo jdeme na procházku. Tak dlouho se ptal, co které písmenko znamená, až se za našimi zády naučil číst, a tak je jeho každodenní program zase o něco pestřejší. Zpívá bez sbormistra. Když jdeme z obchodu, sportuje bez trenéra, když má chuť jít na hřiště, výtvarným aktivitám se věnuje, když ho popadne inspirace (a má dost ruliček od toaleťáku).
Pokud se zeptáte člověka v produktivním věku, který zrovna neprochází nějakým neštěstím, co mu v životě nejvíc chybí, zpravidla si posteskne, že je to volný čas. Čas pro sebe, čas, kdy nic nemusím a můžu si dělat, co mě baví. Brnkat na kytaru (bez ambice vyrazit na turné), číst knížku, pozvat si návštěvu, jít se jen tak projít. Nedělat chvíli to, co musím, ale to, na co mám chuť. Zvláštní je, že dětem tuhle rozkoš málokdo dopřeje. A tak vídám uštvané matky, které letí ze školky rovnou na fotbal, keramiku či tanečky místo toho, aby si chvíli v klidu sedly, nadechly se a nechaly děti, ať se zabaví samy.
S nástupem do školy nastane zlom, život dítěte začne částečně řídit školní zvonění, rozvrh hodin, domácí úkoly. Později bude muset svůj život podřídit pracovní době a tak to půjde dál až do důchodu. Kdy jindy než v předškolním věku dopřát dítěti luxus neorganizovaného času?
I pro chod rodiny má tenhle přístup nesporné výhody. Když máme chuť, můžeme si pozvat návštěvu nebo vyrazit do divadla, bez stresu, že dítěti uteče zaplacený kroužek. A navíc, dítě, které není zvyklé, že mu dospělí připravují program, si ho umí vymyslet samo. Dost možná z mých dětí nebudou vrcholoví sportovci, protože s hokejem se začíná ve čtyřech, ani geniální hudebníci, protože Mozart už v pěti letech skládal symfonie, a ony ještě ani nezačaly s flétnou. Silně ale pochybuji o tom, že jednou řeknou svému psychologovi: „Začalo to už ve školce, rodiče mi nedopřá- li kroužky, a proto dneska piju a stojím ve frontě na pracáku.“ Samozřejmě i já toužím po tom, aby z mých dětí něco bylo. Pro začátek mi ale stačí, že z nich rostou spokojení lidé.
Autorka vystudovala sociální práci a nyní pracuje pro dobročinný obchod.
Článek vyšel v Kavárenských novinách č. 5/2016