Úkol pro Supermana

Mateřská škola včera a dnes – jak se proměnila školka, role učitelek i požadavky rodičů

Publikováno: 1. 2. 2017

Neznám téměř nikoho se svých vrstevníků, kdo by na docházku do školky vzpomínal s láskou. Hlavní ctnost, která se tam v dobách mého dětství rozvíjela, byla poslušnost. Důležité bylo chodit ve dvojicích a nedělat moc velké mezery, čekat u stolu s rukama za zády, až mi přinesou oběd, sníst všechnu hrachovou kaši, vypít kakao se škraloupem, i když se mi z něj zvedá žaludek, zamknout si pusu na zámeček, klíček zahodit a na nic se neptat. O poledním klidu předstírat spánek v předepsané poloze a hlavně nechodit na záchod, protože by se paní učitelka zlobila a zároveň se nepočůrat do postýlky, protože to by se zlobila ještě víc. Místo vysvětlování povely, místo radosti polovojenský režim.


Pamatuji si hlavně nesmlouvavou kuchařku s knírem v silonové zástěře, která nad námi při obědě stála v rámci výchovného projektu „Budeš tady sedět, dokud to nesníš“.


I za mého dětství se možná občas ve školce objevila v roli učitelky laskavá usměvavá bytost, která s dětmi ráda zpívala, hrála jim k tomu na piano a před spaním je povískala ve vlasech, ale to vím jen z doslechu. Já si pamatuji hlavně nesmlouvavou kuchařku s knírem v silonové zástěře, která nad námi při obědě stála v rámci výchovného projektu „Budeš tady sedět, dokud to nesníš“ a pak taky paní učitelku, kterou pořád bolela hlava a rozdala průměrně deset pohlavků za dopoledne. Nikdo z nás dětí si však doma nestěžoval, protože kdybychom byli poslušní, určitě by se to nestalo.

Školka v mém dětství zkrátka připomínala spíš dětské vězení, a to od personálu, přes denní řád a pravidla až po stravu. Vzpomínky mých vrstevníků jsou si tak podobné, až z toho mrazí.

 


Pohlavky se nekonají, otevřít oči při poledním klidu se nepovažuje za přestupek.


 

Když přišel čas dát do mateřské školky vlastní děti, s úlevou jsem zjistila, že se mnohé změnilo. Na zahradě naší školky je víc dřeva a trávy než kovu a betonu, děti  tam mají kotec s králíky i morčaty a pěstují hrášek. Na záchod smí chodit, kdykoli se jim zachce. Často se pořádají výlety, jednou za čtrnáct dní je divadlo, někdy přijede chovatel hadů. A hlavně – paní učitelky jsou usměvavé a trpělivé. Poradí si jak s rozdováděným sportovcem, tak s výřečným malým intelektuálem a větu „Budeš tady sedět, dokud to nesníš“ ani jedno z mých dětí dosud ve školce nezaslechlo.  Pohlavky se nekonají, otevřít oči při poledním klidu se nepovažuje za přestupek.

Z naší školky jsem zkrátka nadšená. A to se nejedná o žádné elitní soukromé zařízení, ale o běžnou státní školku ve větší vesnici.

Myslela jsem si, že to tak má většina rodičů a že při vzpomínce na vlastní dětství strávené z části na hanbě v punčocháčích barvy hořčice a zčásti na železné prolézačce, pod níž byl beton, musí kvality dnešní školky zákonitě ocenit. Ovšem první třídní schůzka mne vyvedla z omylu. Konkrétně ta část schůzky, během které došlo na dotazy rodičů.

„Proč je plavání jen pro předškoláky? Náš tříletý by taky rád chodil!“

„Vystoupí letos ve školce Michal Nesvadba?“

„Mohli byste s dětmi chodit bruslit?“

„Jaké máte, paní učitelko, vlastně vzdělání? A kolik let praxe?“

Přitom pokud tříletý touží po plavání, mohou s ním přece jít do bazénu rodiče. Michal Nesvadba, hlavní reprezentant kultury pro děti, vystupuje v nedalekém kulturáku pravidelně a na zamrzlý rybník je možné vyrazit i o víkendu.

 


Dnes řada rodičů očekává, že dají dítě do školky, ta převezme odpovědnost za jeho výchovu  a udělá z něj občana se vším všudy.


 

Za mého dětství brala většina rodičů i dětí školku jako místo, kde děti musí nějak přečkat dobu, kdy jsou rodiče v práci. Výchovné metody, rozvoj dětské osobnosti a pestrost programu bohužel nikdo moc neřešil a bylo to znát.  Dnes naopak řada rodičů očekává, že dají dítě do školky, ta převezme odpovědnost za jeho výchovu  a udělá z něj občana se vším všudy. Naučí ho jíst příborem, připraví ho na školu, naučí ho plavat, bruslit, mluvit cizím jazykem a k tomu ohlídá, aby se zdravě stravovalo. Přičemž představy o tom, co je zdravá strava, se leckdy rozcházejí. To vše za školné ve výši 550 korun měsíčně.


Už jen při představě, že musím v zimě vypravit  čtyřiadvacet dětí ve věku od dvou do sedmi let na procházku, mě jímá hrůza.


A proto mají učitelky ve školce můj obdiv. Myslím si totiž, že se jedná o práci velmi těžkou a nedoceněnou. Už jen při představě, že musím v zimě vypravit  čtyřiadvacet dětí ve věku od dvou do sedmi let na procházku, mě jímá hrůza. Upřímně, občas mám co dělat i se dvěma a věty jako: „Rychlejc by to nešlo?“  „Zas máš ty boty obráceně!“ „Kde je zas ta šála?“ a „Autobus nečeká!“  vykřikuji v ranním shonu častěji, než bych chtěla.

A když si představím těch osmačtyřicet bot, čtyřiadvacet čepic, čtyřiadvacet bund a osmačtyřicet rukavic ve školkové šatně, které je třeba na děti navléknout, potom zas svléknout a usušit, aniž by se cokoli z toho ztratilo… Přitom samozřejmě vést děti k samostatnosti a zároveň jim trochu pomáhat, aby se vůbec někdy vyrazilo. Připadá mi to samo o sobě jako úkol pro Supermana.


Je třeba, aby byla milá, důsledná, uměla děti zabavit, zároveň rozvíjet, dokázat si poradit se vzdorem, ale zároveň jí nesmí ujet nervy. Musí respektovat, že každé dítě je osobnost, ale zároveň to všechno řídit tak, aby jí parta malých osobností neudělala ze třídy kůlničku na dříví.


A to je jen zlomek toho, co musí taková učitelka zvládnout. Je třeba, aby byla milá, důsledná, uměla děti zabavit, zároveň rozvíjet, dokázat si poradit se vzdorem, ale zároveň jí nesmí ujet nervy. Musí respektovat, že každé dítě je osobnost, ale zároveň to všechno řídit tak, aby jí parta malých osobností neudělala ze třídy kůlničku na dříví. Trpělivě odpovídá na otázky dětí šestkrát za minutu.  A do toho pořád dává pozor, aby se děti nepopraly, neuklouzly, nespadly z výšky,  nepoužívaly lepidlo jako jelení lůj, nepokreslily si navzájem obličeje fixou a nevypíchly si oko nůžkama při vystřihování sněhových vloček.

A i když je vždycky co zlepšovat, předškolní vzdělávání považuji za oblast, ve které došlo za posledních třicet  let k významným pozitivním změnám. Díky všem udatným ženám a těm několika málo mužům, kteří se na těch změnách  každodenně podílí!