Tajná adresa obýváku Londýňanů

Publikováno: 10. 11. 2016

Čaj a káva zdarma, sušenky, toast s máslem a marmeládou. Kdo by do takového lokálu nechodil rád, i kdyby po sobě nakrásně musel před odchodem umýt nádobí? Originální Café Ziferblat (Kavárna Ciferník) stačilo u Londýňanů za pár týdnů po otevření vzbudit neobyčejný zájem. Kavárna se jmenuje příhodně, platíte tu totiž pouze za čas, který v podniku strávíte.

Ještě nikdy jsem nebyl v kavárně, kde by člověk musel zazvonit u zamčených dveří. Café Ziferblat, sídlící na adrese 388 Old Street v severním Londýně, je nenápadný podnik, který ani nemá pořádnou výlohu. Vše podstatné se odehrává skryto před zraky kolemjdoucích v prvním patře, kam musíte vystoupat po typických strmých anglických schodech.

Dva „ciferníky“ již sklízejí úspěch v ruské Kazani. Londýnská kavárna je prvním pokusem prorazit v západní Evropě. „V Rusku je každá pobočka v podstatě utajované místo. Pro nás je důležité, abychom filtrovali lidi, kteří k nám chodí. Obvykle to jsou naši přátelé a jejich kamarádi. V Londýně se však nabalila spousta dalších lidí. Podle mě je jich až moc,“ popisuje jeden z ruských majitelů kavárny Tom Kramin.

Levná samoobsluha

Říkám si, jestli výraz kavárna není pro Ziferblat trochu zavádějící. Daleko víc mi obrovský obývák s přilehlou kuchyňkou připomíná nějaký komunitní prostor. „Já toto místo vnímám, jako kdybych pozvala spoustu cizích lidí do svého obýváku nebo do obýváku svého kamaráda. Lidé tu tráví čas různě. Někdo si přinese laptop a používá to tu jako kancelář. Jiní hosté si sem přijdou sníst oběd. Někdo se chodí jen ohřát a zabít čas,“ vypočítává jedna z mála zaměstnankyň kavárny Dánka Sophie.

Její náplň práce může člověku připadat zvláštní. Nevaří kávu, nenosí talíře na stůl, neuklízí. Jen vysvětluje. „Chceme, aby lidé nakonec všechno dělali sami a my je ani nemuseli kontrolovat. Kavárna je založená na vzájemné důvěře, která začíná u toho, že si naši zákazníci sami do formuláře vyplňují, kdy přišli. Při odchodu si zase počítají, kolik minut tady strávili. Ze začátku jim s tím pomáháme. Když se k nám pak vracejí, dělají už vše sami, “ objasňuje Sophie.

U vchodu si každý z příchozích vybere budík. Řada exemplářů už něco pamatuje a ani neukazuje čas. Budíky opatřené jmény mají každého hosta personifikovat. Jméno „ručičkového přítele“ napíšete na papírek, který slouží jako provizorní píchačky. Při odchodu pak za každou minutu strávenou v Ziferblatu zaplatíte tři pence, takže za příjemné hodinové posezení dáte jen lidových 1,80 libry. „V Rusku zaměstnáváme mnohem více lidí. Pomáhají hostům uvařit kávu, utírají stoly, umývají nádobí a tak podobně. V Londýně bychom chtěli ideálně dospět do fáze, kdy takoví pomocníci nebudou vůbec zapotřebí,“ popisuje Tom. Skutečnost, že si většina hostů po sobě umyje i hrneček, umožňuje provozovatelům kavárny stlačit ceny pořádně dolů.

Jako doma

V kuchyňce, jejíž některé prvky mě vrátily do 80. let minulého století, už funguje naprostá samoobsluha. Konzumace přinesených zásob je tady povolená, ba přímo vítaná. Vždy se tu najde něco na zub, ale nečekejte zázraky. Krekry s máslem a zavařeninou, v tomhle netradičním prostředí u rozvrzaného stolku a židlí „každý pes jiná ves“, nicméně chutnají náramně. Pod Sophiiným dohledem si na profesionálním kávovaru připravím pekelně silné espresso a jdu si ve všedním odpoledni najít volné místečko. To nebývá žádná legrace, protože Ziferblat se za pouhých několik měsíců své existence stačil stát místním fenoménem.

„Lidé si tu také navzájem pomáhají a radí, když jeden ví něco, co ten druhý netuší. Vytváří to pocit, že se o tento prostor staráme všichni společně. Chceme to tu příště najít ve stejném stavu, v jakém je kavárna teď,“ vystihuje přístup milovníků Ziferblatu Sophie. Prozrazuje mi, že jediná věc, kterou tu nevedou, je alkohol. Prý by to změnilo atmosféru, přístup lidí a způsob, jakým prostor využívají. Chuť na pivo by byla, ale cítím to podobně.

I když je Café Ziferblat plné budíků a hodin, na čas tu nikdo příliš nehledí. A není to otázka toho, že si zdejší ceny může dovolit v podstatě každý. Místo má zvláštní vyzařování a člověk se tu cítí velmi útulně. Není tak divu, že zákazníci při odchodu nasypou do otlučeného kufříku víc mincí, než kolik by ve skutečnosti museli.

Autor je zahraničním redaktorem Českého rozhlasu ve Velké Británii.

Článek vyšel ve 2. vydání Kavárenských novin v roce 2014.

Autor: Jiří Hošek