Nuselské údolí

Publikováno: 11. 10. 2016

Když se mě někdo zeptá, kde bydlím, odpovídám, že na kraji Nuslí. Tak trochu se tím distancuji od příslušnosti k čtvrti, s níž nemám ještě úplně vyjasněný vztah. Zároveň je to odpověď pravdivá. Bydlíme na začátku Nuselského údolí (nazývaného také Jamrtál), v území jasně vymezeném přírodními a člověkem vytvořenými útvary z doby dávné i moderní. Je namáčknuté mezi záda ostrohu s Vyšehradem a zbytkem novoměstských hradeb, za nimiž kdysi začínala Praha a které jsou obzvlášť krásné, když se do nich opírá odpolední slunce. Nad hlavami nám letí Nuselský most. Teče tudy Botič (dnes jinudy než kdysi, je regulován v korytu, a naše ulice se už nejmenuje Přemyslovo nábřeží), za ním už začínají Vinohrady. Trať vede na železniční most, jeden z nejkrásnějších mostů v Praze – ať už sám o sobě nebo jako součást panorámatu s topoly a Yachtclubem na špičce Císařské louky v pozadí a Vyšehradskou skálou s kostelem tyčící se nad ním.

Právě tady u paty železničního mostu ústí Botič do Vltavy a potvrzuje tak můj pocit, že i živá Výtoň a náplavka jsou součástí mého prostoru. Zatáčka tramvajových kolejí uhýbajících před železničním mostem doleva na Albertov a do Nuslí, Bělehradská tam, kde se zlomí a začne padat dolů z kopce, stejně jako ulice Vyšehradská a Na Slupi vedoucí kdysi už jen podél klášterů, nemocnic, vojenských objektů a zahrad na kraj města, to jsou vstupní brány do něj.

Nusle už jsou dávno součástí centra Prahy. Duch předměstí vystavěného pro zaměstnance někdejších zdejších továren (např. pivovar, továrna na mýdlo, margarín, svíčky a továrna na kokosové koberce) se všemi jeho aspiracemi i nedostatky je tu ale cítit dodnes. Složení obyvatelstva je pestré – zdejší starousedlíci působí ve srovnání se sousedními Vinohrady i Podskalím chudším dojmem, území od mostu dál do Nuslí obývá silná romská enkláva, movitější zahraniční studenti (často ze zemí bývalého SSSR a Blízkého východu) žijí v nájemních bytech v novém komplexu Na Slupi u hradeb. Ti všichni se potkávají nejčastěji na cestičkách i sportovištích parku Folimanka. K tomu sem tam mladí průkopníci, kteří tu založili několik prvních kaváren, dílnu na opravu a vývoj kol, galerie, výstavní prostory atd. Občasným, ale výrazným prvkem je ostrov ukrajinských věřících rozléhající se o nedělích a pravoslavných svátcích kolem kostela Zvěstování Panny Marie Na Slupi. Okraje, přechody, pomezí, předměstí, pohraničí mívají zvláštní kouzlo.


O čem přemýšlím a čeho si všímám, když touhle částí města chodím

Třeba toho, že tahle část města má svoje trochu ponuře romantické kouzlo, leží blízko centra města, je tu dost zeleně, kousek k řece. Tak proč se sem všichni nestěhují? Proč Jaromírova, hlavní ulice údolí, není tepající bulvár s kavárnami a stolky na širokém chodníku, s překvapivými bistry a hospůdkami, spoustou ateliérů, zajímavých i podivných obchodů a podniků? Proč tu přežijí pouze zastavárny, levné nálevny a večerky? Proč to není další oblíbená a cool čtvrť jako třeba Letná? A co když se tak už brzo stane? Nebudeme potom ještě rádi vzpomínat na ty staré časy, kdy to tu bylo tak opravdové?

Nádraží Vyšehrad

To by rozhodně mohlo být srdcem téhle části města, báječnou městskou zastávkou. Stavěly by tu vlaky a chodilo by se sem na kávu a trendy dortík nebo třeba do kina, na veřejné diskuse o městě, na výstavu, koncert. Místo toho je to otevřená rána, opadávající a zvolna se rozpadající příležitost k rozvoji místního genia loci. Zákon o státní památkové péči obsahuje možnost vyvlastnit nemovitou kulturní památku, jejíž vlastník trvale zanedbává své povinnosti a „ohrožuje tím její zachování, nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem“. V případě stavby, místa s takovým významem a společenským potenciálem mi nepřipadá extrémní tuhle možnost využít. Naopak, podle mě je nevhodné snažit se z nádraží a volného místa kolem něj vyždímat co nejvíc komerční plochy. Tím nemyslím, že by nádraží mělo být jen pietně konzervováno.

Memento mori

Z vlastního rozhodnutí autora tu stojí nenápadná a zároveň velmi působivá stálá instalace od Krištofa Kintery – pouliční lampa zespodu osvětlující Nuselský most, skokem z něhož svůj život dobrovolně ukončilo přibližně tři sta lidí. Zatím svítí jen za tmy, záměrem autora je však věčné světlo – měla by svítit neustále. Krištof Kintera ji sem umístil na vlastní náklady se svolením Prahy 2 poté, co sehnal všechna povolení (celkem asi 40 razítek).

V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo do parku díky zákonu, který umožňoval vyčlenit 1–4 procenta z celkových nákladů na stavbu pro uměleckou výzdobu jejího okolí, umístěno množství soch a plastik různých námětů i kvality.

V rámci úprav parku Folimanka v roce 2007 byla do parku osazena nová žulová pompézní kašna s vodotryskem a večerním efektním osvětlením. Hned na protější straně cestičky však skromně chátrá vodní prvek ze sedmdesátých let 20. století – mělká kaskáda vložená do terénu a v ní tři bronzové děti. Sochy dětí v životní velikosti i mělká kalná a neudržovaná voda kolem nich lákají stále nové skutečné děti. Svolí jen málokterý rodič.