Jidi Majia: Slova v plamenech autora

Publikováno: 20. 10. 2016

Jidi Majia (1961) patří k nuosuským básníkům, pocházejícím z oblasti takzvaných Chladných hor (Liang-šan) v jihozápadním S‘-čchuanu a bývá řazen do takzvané liangšanské básnické školy, jejíž inspirací byli v osmdesátých letech „básníci mlhy“ (například u nás známý básník Pej Tao). Malý nuosuský národ si uchovává až dodnes vlastní jazyk a písmo. Majia ve svých básních čerpá z této prastaré kultury, zároveň coby básník píšící čínsky vede poučený dialog s moderní poezií. Majiovy básně se českému čtenáři představují v překladu Zuzany Li a Jaromíra Typlta.

Jedním z hlavních rysů jinakosti asijských textů oproti těm z evropského a anglosaského prostoru je, že si tvůrce neklade primární nárok na originalitu svých textů. Majia ve svých básních zcela samozřejmě využívá celé palety motivů a témat, které mu nabízí nuosuská literatura. Objevuje se tradiční postava šamana Bima, jenž v básních přímo promlouvá k básnickému subjektu a stává se jakýmsi zprostředkovatelem mezi viděným světem a vnitřním smyslem věcí. Používá motivy a symboly známé z klasické čínské literatury – řeky, hory, dům, cesta, husy, uctívání předků spojené s kultem hrdinů. Za tím vším prosvítá Majiův osobitý rukopis, překvapivé souvislosti.

Básně se dají číst opakovaně, protože jejich vtip se nevyčerpá hned napoprvé. Silné a pro evropského čtenáře rovněž trochu překvapivé je, že básně jsou samozřejmým způsobem transcendentní. Nic z toho, co básník vidí, co prožil, o čem sní, není vytrženo z přirozeného řádu věcí, ve kterém se všechno rodí a vrací zpět k něčemu, co jej samotného přesahuje. Autor je ten, kdo jemným a poučeným kladením slov a symbolů vedle sebe dává tomuto tvořivému principu prostor k projevení. V jedné básni Majia píše: „Poezie je zrod ticha, pro ni jedna a jedna nikdy nebudou dvě.“

Jidi Majia, Slova v plamenech, překlad Zuzana Li a Jaromír Typlt, Dauphin, 2016, 264 stran