Kavárna Montmartre – místo, kde se pojídala syrová kuřata a tančilo tango

Publikováno: 30. 12. 2016

V současné době jsou kavárny, stejně jako dříve, vyhledávány jako místo setkávání. Nyní je zároveň kladen velký důraz na kvalitu kávy a její přípravu. Na počátku 20. století se v kavárnách v mnohem větší míře než dnes koncentroval kulturní život. Potkávali se tu intelektuálové, formovala umělecká elita a káva bývala spíše jen vítaným doplňkem diskuzí a zábav. Jedním z takových podniků, kde se scházela dobová bohéma, byla kavárna Montmartre.

V historickém jádru Prahy se nachází malá ulička zvaná Řetězová a v ní dům U tří divých mužů, kde se začátkem 20. století odehrával bujarý společenský život. Dům ke svému jménu přišel v roce 1791, kdy se zde uskutečnilo představení tří „lidožroutů“, které do Čech z daleké Ameriky údajně dovezl anglický gentleman. Ovšem nakonec se ukázalo, že tito diví muži s vysokými čepicemi zdobenými peřím, potetovaným obličejem a pojídající před obecenstvem syrová kuřata, jsou tři pacholci od Vodňan a po jejich odhalení se za nimi i jejich průvodcem slehla zem. Až do roku 1911 zde pak byla paní Havránkovou provozována kavárna Olympie. Po ní si klenuté prostory v přízemí domu pronajal zpěvák, kabaretiér a kavárník Josef Waltner.

Bohémská krčma Mont-Waltner Od roku 1913 zde Waltner provozoval literární kabaret Mont-Waltner, který byl vyhledávaný především česko-německou bohémou. Název kabaretu odkazoval na vyhlášenou pařížskou čtvrť intelektuálů Montmartre. Podnik svým programem navazoval na starší pražské kabarety. „Byla to opravdová bohémská krčma, jaké Praha dosud neměla. Organisační talent Waltnerův dovedl zde vykouzliti něco, na co se chodilo dívati nejen celé město, ale i venkov. Hned při otevření 16. srpna byl zde takový nával, že prostorné místnosti ,Montmartru‘ nemohly pojmouti všechny návštěvníky,“ popisuje Václav Menger v knize Lidský profil Jaroslava Haška.

 

Večery byly vyplněny kabaretními čísly i improvizovanými přednáškami. Ke kulturnímu programu kavárny hojně přispívali také její stálí návštěvníci. Spisovatel, výtvarník a režisér Artur Longen zde například se svou ženou Xenou tančili „apačské“ tance a vrchní Jirák, zvaný Hamlet, zde s Emčou Revolucí poprvé předvedli argentinské tango. Do Montmartru se chodila bavit a diskutovat pestrá společnost, která kavárně rozverně přezdívala „Montík“. K inventáři patřila jména jako Egon Erwin Kisch, Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Franz Kafka či František Gellner.

Interiér prostupoval třemi místnostmi, jejichž klenby byly zdobeny díly malířů pravidelně navštěvující kavárny. Místnost zvanou Chat noir vyzdobil v duchu parodie na kubistickou malbu grafik a malíř Vratislav Hugo Brunner cyklem alegorických postav představujícími Sedmero hlavních hříchů člověka. Zadní vinárnu vymaloval pohádkovými bytostmi František Kysela a sochu Evy pro taneční sál vytvořil architekt Jiří Kroha, jenž o několik let později celou kavárnu Montmartre zrekonstruoval.

Zapomenutý úsměv

Pozvolný zánik kavárny Montmartre začal první světovou válkou. Generace, která trávila v Montmartru dlouhé noci v družném hovoru i divoké zábavě, zvážněla. „Generace posledních let před první světovou válkou, která Montmartre udržovala na jeho výši, přes válku zestárla a zapomněla se pro jiné starosti smát. Usadila se ve školách, redakcích, kancelářích a až na čestné výjimky zesošatěla a zevšedněla,“ vypráví Gustav Roger Opočenský v knize Čtvrt století s Jaroslavem Haškem.

Kavárník Waltner se vrátil ke své profesi kabaretiéra a Montmartre na dlouhá léta upadl v zapomnění. Při procházce Řetězovou ulicí se jen dalo tušit, jak živo bylo za okny opuštěné kavárny na začátku 20. století. Rekonstrukce se Montmartre dočkal až v letech 1998–1999. Nyní se v prostorách domu U Tří divých mužů opět nachází kavárna Montmartre, ale mnoho společného s původním nočním podnikem již nemá.

Článek vyšel v Kavárenských novinách č. 4/2015.