Kamil Bouška: Hemisféry

Publikováno: 29. 9. 2016

Básnická skupina Fantasía, jíž je Kamil Bouška spolu s básníky Jakubem Řehákem a Adamem Borzičem členem, propagovala ve sborníku Fantasía (2008) návrat k takzvanému novému patosu. Každý ze členů skupiny naplňuje program jiným způsobem a zdá se, že postupem času drží skupinu pohromadě spíše přátelství než úsilí o jednotnou poetiku. Všem je však blízký styl rozsáhlých skladeb ve volném verši, které mnohdy připomínají surrealistická pásma. Objevíme v nich i ozvuky expresionistické poetiky a poválečné poezie čerpající z tematiky města a s trochou nadsázky i principy moderní slam poetry. Kamil Bouška (1979) má stylem k pásmové poezii také blízko, své texty ale ořezává do mnohem úspornějších celků a mezi představiteli Fantasíi zastupuje jakýsi umírněný element. Bouška veřejnost zaujal už svou prvotinou Oheň po slavnosti (2011), která získala dvě nominace na cenu Magnesia Litera. Zařadil se k básníkům „pozorovatelům“, tedy k na první pohled jakoby nezúčastněným hledačům neobyčejných detailů v obyčejných výjevech. Nejčastěji při procházení městem a v útrobách vlastních bytů. První sbírce bylo vytýkáno jisté umělé dělení na čtyři oddíly, které spolu navzájem příliš nesouvisely a nevytvářely koherentní celek. Ve své druhé sbírce Hemisféry si dal Bouška právě na tohle pozor. Ačkoli byla sbírka dokončená už záhy po první knize, do tisku nešla. Redakční péče se znovu ujal Petr Borkovec a na knize s Bouškou intenzivně pracoval. Sbírka je tak skutečně propracovanější. Motivy na sebe v rámci sbírky nabalují neustále nové významy. Z popisu běžných událostí útočí na čtenáře expresivní obrazy, které, i když je jich v básních mnoho, báseň nikdy zbytečně nevulgarizují a nepůsobí povrchně. Druhou rozrušovací taktikou jinak dost civilního stylu je Bouškova práce s patetičnem, jež je užité vždy na správném místě, nikdy ne přes míru a efektně odhaluje za neúčastným pohledem až neoromantického básníka. Jako jediný nedostatek vnímám, že básník někdy cestu k pointě nebo centrálnímu bodu básně příliš obaluje. Některé verše tak bohužel působí spíš jako montážní pěna než samostatné významové celky.

Kamil Bouška, Hemisféry, Fra, 2016, 82 stran.