Jak kavárenská povalečka hledá cestu k pohybu

Publikováno: 30. 12. 2016

Znáte ty děti, co chvíli nevydrží na jednom místě, pořád někde s vřískotem pobíhají, vylezou na každý strom, v zimě se po hlavě vrhají do závějí a rodiče se je bojí i jen na chvilku spustit z očí? Tak přesně takové dítě jsem nikdy nebyla. Pro rodiče to určitě mělo svoje výhody. Když mě nechali v pokoji s obrázkovou knihou, měli jistotu, že za hodinu mě tam zase najdou. Nepamatuji se, že bych někdy v dětství pocítila touhu rozběhnout se s větrem o závod, vylézt na prolézačce co nejvýš, nebo doskočit dál než ostatní děti.

V naší ulici ale bohužel sídlila základní škola se sportovním zaměřením, kam jsme já i můj bratr automaticky nastoupili. Byla to naše spádová škola. K tomu je nutné podotknout, že můj bratr byl tehdy podobného založení jako já. Spíš než fotbálek s kamarády na dvorku ho zajímaly chemické pokusy, dobrodružné knihy a tajné zakládání malých požárů.

Ta, která nestíhá

S takovým nastavením se vztah ke sportu hledá dost těžko. Možná by to i šlo. Jenže to by se tělocvikáři na naší základce museli trochu víc podobat trenérům ze seriálů pro mládež. Sport přece nemá být noční můra, ale radost. Buduje v člověku vytrvalost, smysl pro fair play, fyzickou zdatnost a týmovou sounáležitost. V realitě naší základky v devadesátých letech to ale vypadalo trochu jinak.

Pokud bych tehdy měla mít indiánské jméno, asi by znělo „Ta, která nestíhá“. V běhu jsem byla vždy poslední, z vybíjené si pamatuju hlavně ten pocit, když člověk znenadání dostane míčem do hlavy. Šplh pro mne znamenal dlouhé poskakování kolem tyče nebo lana s nulovým výsledkem.

„Formoval mne opakující se zážitek, kdy si kapitáni družstev tak dlouho vybírají hráče, až jsem zbyla jen já a třídní tlouštík. Toho si vzali teda alespoň do brány.“

Co se týče týmového ducha, formoval mne hlavně opakující se zážitek, kdy si kapitáni družstev tak dlouho vybírají hráče, až jsem zbyla jen já a třídní tlouštík. Toho si vzali teda alespoň do brány. A tělocvikář? Místo aby mě po dalším prohraném závodě nebo pádu ze švédské bedny poplácal po rameni a řekl: „Vím, žes ze sebe vydala to nejlepší,“ jak jsem to párkrát viděla v televizi, mi dával najevo, že mu to dělám naschvál.  Na lyžařském výcviku jsem se při jednom z mnoha pádů píchla do oka nazutou běžkou a přejela si přitom šálu, což je věc, která se ani naschvál udělat nedá.

Běžíš s tim jak slečinka!

Táhne se to se mnou dodnes. Zatímco někteří lidé v mém okolí vidí ve sportu odreagování od starostí všedního dne, vyplavené hormony štěstí a příležitost k překonávání vlastních limitů, mně se vybavuje hlavně pach potu a žíněnek, potupné cvičební úbory, nervy drásající zvuk píšťalky, řvaní povelů a zoufale pitomá hudba doprovázející aerobik.

Nejhorší je, že sama vím, že pohyb je potřeba. Že všem těm sportovcům tu radost prostě věřím. A navíc jsem ve věku, kdy se vyplatí si místo třetího kafe dát pár koleček běhu okolo bloku a naučit se vyplavovat endorfiny i jinak, než za pomocí četby, hudby, kávy a alkoholu.

Lékaři zvedají varovný prst nad dětmi, které tráví veškerý čas u obrazovek, nehýbou se a tloustnou, což by mi jako matce nemělo být lhostejné a měla bych jít příkladem. Jenže – pak jdu ven a vidím trénink sedmiletých fotbalistů a trenéra, který na ty nebožáky řve: „Vole, běžíš s tim míčem jak slečinka!“  Moje přesvědčení o prospěšnosti sportu je rázem ty tam.

Balím kufry na svou první olympiádu

Když jednou získáte pověst nesportovce, ze které se časem stane nedílná součást vaší osobnosti, je těžké s tím něco dělat. Nedávno jsem se odhodlala a začala se doma učit jogínský Pozdrav slunci. Když jsem tuto novinu radostně oznámila manželovi, odvětil: „Aha, tak proto se slunce dneska neukázalo!“ Když jsem se nedávno kamarádce zmínila, že chodím občas na jógu, vytřeštila na mne oči a řekla: „Ty?? Tak to bych teda nečekala!“ A pak se mi smála.

bazen

Chodím plavat, protože pod vodou není vidět nedokonalá koordinace pohybů, člověk tak nějak splyne s okolím.

A tak začínám s pohybem pozvolna a pokud možno anonymně. Chodím plavat, protože pod vodou není vidět nedokonalá koordinace pohybů a navíc, do bazénu nechodí jen sportovci, ale třeba i důchodci a lidé s nadváhou, takže člověk tak nějak splyne s okolím.

Občas jezdím s dětmi na koloběžce, protože se můžu tvářit, že to dělám jen kvůli těm dětem. Navíc se mi po každé jízdně  příjemně motá hlava. Jednou za týden chodím na jógu, protože se cvičí v šeru a někdy i se zavřenýma očima a každá lekce začíná relaxací pod dekou. Cvičím doma podle videí, která mají tu výhodu, že se, na rozdíl od tělocvikáře ze základky, dají zastavovat. Vybírám si jen takové lekce, kde cvičitel neřve a říká útěšné věty jako „kdo nedosáhne na zem, ať klidně pokrčí kolena.“  Nejradši mám ta videa, kde cvičí nějaká přívětivá normální paní ve středním věku, která mě nestresuje pekáčem buchet na břiše.

A výsledky se pomalu dostavují. Lékařka mi na preventivní prohlídce tvrdila, že jsem vyrostla o jeden centimetr a sama od sebe se zeptala, jestli jsem náhodou nezačala cvičit. Už mě nebolí záda. Dokonce umím na chvíli zatáhnout břicho, aniž bych přestala dýchat, což jsem dříve považovala za nemožné.

Pro někoho, kdo uběhne každý den pět kilometrů a vzpírá činky, jsou tyhle výsledky možná banální. U celoživotního kavárenského povaleče jako jsem já ale vyvolávají podobnou euforii, jako bych si balila kufr na svou první olympiádu.