Když ano znamená ne a další brazilské podivnosti

Publikováno: 7. 12. 2017

Když z dvousetmilionového osudí největšího latinskoamerického národa zcela náhodně vyberete tři Brazilce, kteří se doposud nikdy neviděli, a posadíte je k jednomu stolu, je velmi pravděpodobné, že do třiceti vteřin budou v družném hovoru.

V takovém, že byste jako vnější pozorovatelé přísahali, že se jedná o setkání nejlepších přátel, co se znají už od základní školy. Přesto je tu jeden podstatný rozdíl: dotyční se budou bavit „jako přátelé“, ale to ještě neznamená, že „budou přátelé“. I v Brazílii, podobně jako v českých zemích, se skutečné přátelství buduje v čase a každý jednotlivec má zpravidla jen několik lidí, které může označit za opravdové přátele. To, že se o vás někdo živě zajímá a družně se baví, neznamená, že je váš skutečný přítel. Zároveň ale není namístě považovat jeho zájem za falešný a neupřímný. Pravda bude nejspíš někde uprostřed: prostě si užívá mezilidský kontakt, neboť ten je mu v jeho kultuře od mládí vštěpován jako významná hodnota. Mnoho často bolestivých nedorozumění při kontaktu s Brazilci je způsobeno právě nerozpoznáním výše zmíněných rovin.

To se vám tak stane, že vás kdosi pozve na večerní zahradní party (ano, zrovna v pondělí – každý den je v Brazílii vhodný pro festinha [fesčíňa], nějakou oslavičku). Je úplně jedno, kdo je hostitel, o jakou jde příležitost a že tam skoro nikoho nebudete znát. V místní společnosti platí quanto mais gente melhor. Čím víc lidí, tím líp. Nikdy se neobávejte, že byste trapně stáli stranou kolektivu, ten v Brazílii vždycky vezme druhé do kola. A zvlášť pokud jste cizinec, o to více zájmu u domorodců vzbudíte! V družném rozhovoru v průběhu večera pak stačí jen zmínit, že vás třeba zajímají pláže okolo Ria. Garantuji vám, že někdo ze společnosti hned navrhne, že s vámi v sobotu na tu zaručeně nejlepší pojede. „Sejdeme se v devět na autobusáku,“ navrhne ochotný Brazilec. „Ano, skvělé!“ Užili jste si báječnou pondělní noc a po zbytek pracovního týdne se těšíte na domluvený víkendový výlet. Jak velké bude klamání, až prostepujete sobotní ráno na nádraží se sbaleným batůžkem (jeden z veselých postřehů Brazilců o českém národě je, že všude chodíme s batohem a nosíme v něm vodu)
a po vašich brazilských přátelích se slehla zem…

Ty jsou nespolehlivý!“ „Jojo, něco slíběj a pak to nedodržej.“ „Vždyť jsme se přece naprosto jasně domluvili!“ Není pro nás těžké v podobné situaci druhou kulturu odsoudit. I touto formou se však projevuje v brazilské komunikaci výrazně přítomný tzv. koncept zachování tváře. Říkáte to, co cítíte, že druhý chce slyšet, že mu udělá radost, a prohlášení s opačným efektem raději potlačujete. Pro Brazilce byl pondělní rozhovor daleko nejspíš nevázaný brainstorming v dobré náladě, a protože návrh společné cesty na pláž z pohledu mluvčího přispěl ke gradaci panujícího příjemného rozpoložení a pronést ho byla dokonce
slušnost, tak proč by to neměl říkat?

„Mlčení, nereagování na zprávy a odkládání rozhodnutí je zde přijatelnější než přímé odmítnutí.“

Z téhož důvodu místní otálejí s vyslovením přímého não [não] – „ne“ – a kolem negativních odpovědí krouží jako kolem horké feijoady [fejžoády] (brazilský národní pokrm, jehož základem jsou fazole, kousky uzenin, hovězího a vepřového masa). Mlčení, nereagování na zprávy a odkládání rozhodnutí je zde přijatelnější než přímé odmítnutí. Časté výrazy brazilské portugalštiny, které ve skutečnosti znamenají negaci, odkazují na to, že si celou věc musíte promyslet nebo že to necháte vyplynout. Muito interessante [múitu interesánči], tedy je to velmi zajímavé“, může docela klidně znamenat, že vás daná věc zajímá jen málo. Podemos, tj. „můžeme“, je možno vyslovit [podémus] nebo také [podéémus], kde si mluvčí trochu poválí středové „e“ na jazyku. Toto druhé podemos se významem blíží talvez. Talvez [talvés] je „možná“, a to už může být „možná ano, možná ne“. Vou aparecer mais tarde, „objevím se tam později“, značí vysokou pravděpodobnost, že na akci nedorazíte. Tá complicado. Když je něco „komplikované“, tak to už máte v podstatě jisté, že to nepůjde… Jak vidíte, ve všech těchto případech záleží především na jemné intonaci a doprovodné řeči těla. Správně „přečíst“ komunikaci, kterým „ano“ myslí Brazilec „ano“ a kterým „ne“, se stává alfou a omegou úspěšného fungování v tamní společnosti. Zároveň bohužel vyžaduje solidní znalost jazyka a komunikačních vzorců.

Jak z toho ven, zvlášť v případě jazykové bariéry? Rada první: berte v Brazílii dorozumívání jako hru a příliš se nevztekejte, pokud zrovna prohráváte. A rada druhá, snad o trochu praktičtější: jestliže vám na nějakém setkání skutečně záleží, živte ho! Připomínejte se vícekrát v průběhu času – kamarádům z pondělní party pošlete zprávu ve středu, smajlíka ve čtvrtek a v pátek radši ještě zavolejte. Při tom stále sledujte, zda nadšení a síla afirmativních odpovědí protistrany s blížící se akcí stoupá či nikoli. Věřte, že s tímto postupem nakonec v sobotu na vysněnou pláž skutečně odjedete (třebaže vyrazíte až v jedenáct a z jiné zastávky, jak si postupnou výměnou zpráv upřesníte, a možná dokonce i s úplně jinými lidmi, než s kým jste se domlouvali v pondělí, ale to je přece jedině plus). Přeju vám báječný výlet a hezké vlny.

Vybraná kapitola z knihy Brazílie – návod k použití,
Titanic, 2017, 104 stran.
Autor pracuje v zahraničním obchodě se zaměřením
na Latinskou Ameriku a Brazílii. O Brazílii a brazilské
portugalštině píše blog www.tudobem.cz.